Jak to všechno začalo

V roce 1922 se v letenském Sokole domluvilo několik nadšenců a založili loutkářský kroužek. Když bylo všechno připraveno, byla v roce 1923 zahájena první sezona. Hrálo se v hostinci u Baumanů na Letné, kde se loutkáři střídali s ochotnickým souborem. Za několik let se scéna přestěhovala do sálu hostince u Nových, poté naproti do vily Medřických a po několika letech opět do hostince u Baumanů.

Každou neděli odpoledne se hrálo pro děti a mnohokrát se hrálo i večer pro dospělé. Zlom v působení souboru pod Sokolem nastal za okupace Československa nacistickým Německem. Scéna byla převedena do správy bývalé obecní a měšťanské školy v Plzni-Lobzích. Po válce obnovil svoji činnost z pěti loutkářských souborů pouze jeden – Sokol Plzeň-Letná. Téměř s holýma rukama, se starými loutkami a kulisami namalovanými na rubu starých map, bez řádného osvětlení začali letenští znovu.

V roce 1952 přechází loutkářský soubor tehdy již Spartaku Letná pod závodní klub ROH závodů V. I. Lenina. Tehdy na scénické výpravě s  divadlem spolupracoval J. Pleskal např. na hře Strakonický dudák. V  těchto  letech  se soubor několikrát účastnil celostátní přehlídky loutkářských souborů v Ústí nad Labem. (Kaimovo dobrodružství, Pohádka o rybáři a rybce, Křídová pohádka)

Zpátky u Baumanů

V březnu roku 1958 bylo zahájeno vyjednávání o možnosti návratu loutkové scény do sálu hostince u Baumanů. Bylo ale třeba dlouhých tří let namáhavé práce všech členů souboru, aby vznikla opravdová loutková scéna se vším, co k ní neodmyslitelně patří. Tvrdá a namáhavá práce, tisíce brigádnických hodin zdarma prověřily zápal a nadšení ochotníků. Na konci zbyla jen malá hrstka z těch, co začínali. Myslím, že je třeba vzpomenout alespoň na některé: J. Bartovský, V. Kubík, G. Fiala, K. Fiala, M. Říman, V. Strizel, Vl. Skála, V. Hadrbolec, A. Pauzar, J. Klíma a další.

1973 – 1983

V roce 1972 byla prováděna adaptace divadelního sálu a v období 1973 – 74 se nehrálo.

Sál byl upraven pro promítání dětských filmů o sobotách, kdy se nehrálo loutkové představení. Velký úspěch v těchto letech měla hra K. Čapka Princezna Solimánská v režijním zpracování J. Šplíchala a výpravě kolektivu J. Pleskal, V. Havlic, J. Šímová. A dále také Don Žán v režii J. Šplíchala s loutkami, které vytvořil J. Pleskal za řezbářské spolupráce svého otce. Na malířské realizaci výpravy se podíleli S. Bojadzoglu a V. Havlic.

V roce 1976 Vladimír Havlic připravil k miléniu ve Starém Plzenci originální hru Radouš v opuštění hledá rozptýlení. Sám složil text, udělal loutky a výpravu. Na uvedení se podíleli opravdoví mistři svého řemesla (J. Bartovský, V. Havlic, R. Nováková – Kratochvílová, J. Ret, F. Hauer).

1983 – 1988

Vyprávění v posledním Almanachu jsme ukončili v roce 1983 oslavou 60. Výročí založení souboru uvedením hry Don Žán a ukázkami nejúspěšnějších her z let minulých. Každý si odnesl upomínkový grafický list V. Havlice a vzpomínku na tento večer v loutkovém divadle v bývalém hostinci u Baumanů. Nikdo netušil, že to bude oslava v tomto divadle poslední.

V roce 1984 přichází do divadla Jan Stříbrný, který zde realizoval pohádku O Šípkové Růžence. Vytvořil scénu, loutky, podílel se na režii a scénické hudbě a svým vynikajícím výkonem v roli ševce se spolu s ostatními členy zasloužil o úspěch této hry v krajské přehlídce v Kraslicích (12. 4. 1986 – Jan Stříbrný – ocenění za scénografii, provedení loutek, herecký výkon v roli ševce, František Čečil – ocenění za recitaci krále a Pavel Špatenka – ocenění za vodění krále).

V této době vznikají hry, které divadlo uvádí dodnes (Čtyři pohádky o jednom drakovi, O zlé koze, Guliver v Maňáskově, Kouzelná Galoše – výtvarně je zpracoval F. Čečil, Veselá medvíďata – loutky a výprava R. Vaňková).

V roce 1988 uvádí Špalíček na scénu pohádku O   zlaté   rybce,    kde    ocenění    na   městské přehlídce získal P. Špatenka za animaci rybáře.

V témže roce byl zjištěn havarijní stav stropu v LD Špalíček a byla zakázána činnost loutkového divadla. Posledním představením byli Karafiátovi Broučci (výprava a loutky F. Čečil).

Přes veškerou snahu loutkářů zachovat divadlo i dalším generacím a sehnat peníze na jeho opravu bylo divadlo uzavřeno.

A tak jsme byli nuceni opustit scénu, která byla pro každého loutkáře rájem. (Posuvné jeviště umožňovalo otevřít “vanu” pro hru se spodovými loutkami. Pod forbínou byla lavička pro recitátory, kteří byli v bezprostředním kontaktu s vodiči loutek. Velkou výhodou byly výškové tahy, sloužící pro zkrácení
přestavby, a také posuvné vozíky, kde se mohla připravit scéna na další jednání. Světelná a zvuková technika byla též na špičkové úrovni. Stupňovité hlediště, pokladna, šatna, dílna, klubovna, “kulišárna”, zvuková a promítací kabina a osvětlovací rampa, to všechno tvořilo dokonalé loutkové divadlo, snad jediné svého druhu v Čechách.)

Byly sejmuty obrazy V. Havlice ze stěn, vystěhovány loutky a kulisy a budova byla ponechána svému osudu. Skončila tradice letenských amatérských loutkářů.

1988 – 1990

Špalíček se stěhuje do hasičské zbrojnice do Doubravky do Hřbitovní ulice č. 3.

V sále, kde nebylo vůbec nic, vybudovali členové souboru kukátko pro marionety a znovu začali hrát v říjnu 1988 bez nucené přestávky. V tomto zařízení nám bylo umožněno hrát jen dvě sezony, neboť hasiči se po revoluci v r. 1989 opět zformovali a my jsme museli pryč. Opět jsme stáli před otázkou, kam teď?

1990 – 1998

Obvodní národní výbor Plzeň 4 nám vyšel vstříc a nabídl nám sál a dvě garáže na uskladnění divadelního fundusu v KD Zábělská 54b v Doubravce. Téměř z ničeho jsme začali znovu budovat novou scénu a historie se opět opakovala. Vydrželo jen pár nadšenců, kteří podium dostavěli. Celou scénu navrhl a stavbu naplánoval B. Maršálek ve spolupráci se svým tchánem (jeviště s podhledem a vyjímatelnou podlahou pro spodové loutky). V těchto letech stěhování a nejistot ztratilo divadlo mnoho svých členů. Naštěstí další zájemci o loutkové divadlo na sebe nedali dlouho čekat.

V roce 1992 získává LD Špalíček právní subjektivitu a nový název Divadelní spolek Loutkové divadlo Špalíček.

Svá představení hrajeme 1 x za 14 dnů vždy v neděli od října do dubna.

Uvedli jsme na scénu ponejvíce obnovené premiéry her, ale také představení zcela nová, jako byla Popelka, ve které jsme se pokusili o alternativní divadlo. S Popelkou (režie B. Maršálek, loutky a výprava M. Nosková) jsme se zúčastnili městské přehlídky,  kde nám porota doporučila vrátit se ke klasické marionetě.

A tak jsme se k ní vrátili ve hrách  Čert  a  Káča, Kráska a zvíře, Sněhurka a sedm trpaslíků, Hračky na cestách, Čertovy nevěsty, Červená Karkulka atd.

S pohádkou Honza, čert a Kašpárek jsme se také 19. 10. 1996 zúčastnili Raškových Loun, kde dostali R. Vaňková (text) a P. Mecl (hudba) ocenění za hudební složku hry.

Každý rok divadlo pořádalo mikulášská představení pro děti nejen ze Špalíčku.

V letech 1994, 95, 96 jsme uvedli představení Čert a Káča, Červená Karkulka a Honza, čert a Kašpárek na zámku Kozel.

V roce 1997 jsme spolu s panem Františkem Čečilem, dědečkem, Frantou, Františkem, Čéčou nebo jak mu ještě kdo říká, oslavili 75. výročí jeho narození. Sešli se loutkáři z celé
Plzně i blízkého okolí. Oslavy byly skvělé a oslavenec v povznesené náladě. Všichni jsme mu přáli co jiného, než hodně zdraví, optimismu a tvůrčího elánu.

V sezoně 1997/98 se našeho divadla poprvé v pravém slova smyslu dotkla ekonomická reforma. Objekt v Zábělské ulici se vrátil pod správu ÚMO Plzeň 4 a proběhlo mnoho změn. Najednou přestal být dům divadlem Špalíček, byla zastavena činnost  uprostřed sezony na dva měsíce. Našli jsme náhradní řešení. Když jsme nemohli do sálu, hráli  jsme  kratší  představení v klubovně v garáži, a aby se tam vešli všichni zájemci, opakovali jsme pohádku dvakrát za sebou.

Na počátku roku nás zcela nepřipravené zasáhla zpráva o smrti našeho kamaráda a bývalého člena Špalíčku Honzy Stříbrného. Noc před jeho pohřbem vyhořela stará budova LD Špalíček na Rokycanské třídě. Zbyly jen ohořelé zdi a trámy krovu.

V březnu jsme mohli konečně zase začít hrát představení M. Kabátové Pampeliškové strašidlo, ke kterému si autorka vytvořila loutky a kulisy. Další pohádkou byla Princka Vincka, kterou upravila a zrežírovala J. Balvínová. Sama navrhla a vytvořila loutky (javajky) a scénu.

Vše se zdálo v pořádku, když přišlo nařízení od starostky ÚMO Plzeň 4, abychom naší scénu jako nevyhovující zbourali.

A tak v červnu část souboru zbořila poslední vlastní scénu Špalíčku. Kolik práce stála její výstavba? Kolik ideálů její bourání? Dříve jsme věděli, co na nás čeká. Když jsme ničili, věděli jsme, že jinde budeme tvořit. Nikdy nám nevadila práce, když jsme měli budoucnost.